Dekany jako bohové
Šestatřicet dekanů bylo božských od samého počátku: jejich jména se psala se znakem boha, i když dekany sloužily jako hvězdy hodin. Během dvou tisíc let získaly životní příběh v Knize Nut, vlastní těla na chrámových stropech, úlohu mezi šiřiteli moru a ochránci před ním a nakonec místo démonů v magii pozdní antiky.
- 36
- pojmenovaných hvězdných bohů
- 70
- dní v úkrytu každý rok
- 380 př. n. l.
- Naos dekád
Božská dráha dekanů
Od hvězd hodin psaných se znakem boha k nebezpečným mocnostem s noži a lvími hlavami: památky a představy, které z hvězdného kalendáře udělaly společenství bohů.
Bohové od prvních seznamů
Už na nejstarších tabulkách na víkách rakví mají jména dekanů determinativ boha. Dekany byly božské už v době, kdy ještě značily hodiny, a víka, která je uvádějí, zobrazují i Nut, nebeskou bohyni, po jejímž těle putují.
Sopdet a Sah
Sírius byl Sopdet, ztotožňovaná s Isidou, a Orion byl Sah, ztotožňovaný s Osiridem. Oba jsou jmenováni v Textech pyramid a na Senenmutově stropě jsou nakresleni, jak stojí v bárkách; celému společenství dekanů dali povahu putující božské rodiny.
Smrt v Duatu
Kniha Nut, vytesaná v kenotafu Setiho I. a v hrobce Ramesse IV., vypráví, jak každý dekan zapadá, stráví sedmdesát dní v domě balzamování, je očištěn a znovu se rodí na východě. Démotický komentář z římské doby ukazuje, že ji kněží stále studovali.
Rodiny seznamů
Jediný kánon šestatřiceti neexistuje. Neugebauer a Parker roztřídili seznamy do rodin, jako jsou skupiny Senenmutova, Setiho I. a tanidská, každá s vlastním pořadím a pravopisem. Sah a Sopdet jsou stálí; mnoho jiných jmen se objevuje a mizí.
Vodní hodiny z Karnaku
Alabastrová nádoba zhotovená za Amenhotepa III. a obvykle označovaná za nejstarší dochovanou klepsydru značí uvnitř noční hodiny a zvenku nese oblohu: dekany, planety a severní souhvězdí. Bohové, kteří vládli času, jsou vytesáni na přístroji, který jej měřil.
Postavy v bárkách
Pozdní památky dávají každému dekanu tělo: dekany mají hlavu hada, lva, berana nebo sokola, na hlavě hvězdu či kotouč, často stojí v bárce a některé jsou ozbrojeny noži. Jakmile měl každý dekan vlastní obraz, dal se vyrýt do kamene nebo popsat v zaříkání.
Poslové Sachmet
Pozdní texty spojují dekany s posly a katy Sachmet, lví bohyně moru. Každý dekan mohl během svých deseti dní nemoc seslat, nebo ji zadržet. Jak úzce byly obě skupiny ztotožňovány, o tom se odborníci dodnes přou.
Pět dní mimo
Šestatřicet dekanů po deseti dnech pokrývá 360 dní a pět epagomenálních dní zůstává mimo jejich péči. Byly to dny narození Osirida, Hora, Setha, Isidy a Nefthys a zároveň nejnebezpečnější dny roku, kdy byla ochranná zaříkání nejvíc zapotřebí.
Naos dekád
Svatyně Nektaneba I., která popisuje rok dekan po dekanu, s obrazem každého z nich a jeho účinky během jeho deseti dní. Byla rozbita a zčásti potopena v Abúkírském zálivu; roku 2008 byla v publikaci znovu sestavena z částí v Louvru a v Alexandrii.
Procesí nad hlavou
Na pozdních chrámových stropech táhnou dekany v procesí přes tělo nebeské bohyně, často v pásech vedle planet a v římské době i znamení zvěrokruhu. Jsou zobrazeny jako činná božská posádka, která řídí hodiny, nikoli jako hvězdná mapa.
Jména v řeckém šatu
Řečtí astrologové převzali spolu s dekany i jejich jména a Hefaistión z Théb jich uvádí šestatřicet. Ze Sopdet se stala Sothis a had Chnúbis na léčivých gemách se obvykle odvozuje od Kenmetu. Mnohá pozdější jména ztratila egyptské kořeny úplně.
Od bohů k démonům
V Šalomounově závěti se šestatřicet dekanů mění v duchy temnoty spoutané králem a každý přiznává nemoc, kterou působí. Kelsos, kterého cituje Órigenés, připisuje Egypťanům šestatřicet démonů, kteří si rozdělují lidské tělo. Staří bohové si podrželi svůj počet i moc nad nemocí.
Králové, stavitelé a moderní čtenáři
Panovníci, na jejichž památkách dekanští bohové vystupují, a badatelé, kteří je shromáždili, vydali a znovu poskládali.
Amenhotep III.
Král, za jehož vlády vznikly vodní hodiny z Karnaku, na jejichž vnějším povrchu jsou vytesány dekany, planety a severní souhvězdí kolem přístroje, který měřil noc.
Seti I.
Král 19. dynastie, jehož kenotaf v Abydu uchovává Knihu Nut, pojednání popisující každoroční smrt, očištění a znovuzrození dekanů podél těla nebeské bohyně.
Ramesse IV.
Král 20. dynastie, na jehož stropě pohřební komory je druhý opis Knihy Nut: nebeská bohyně se klene nad sarkofágem a dekany na ní sledují svou dráhu.
Nektanebo I.
Zakladatel 30. dynastie (jednoho z posledních domácích egyptských královských rodů); dal zhotovit Naos dekád s jeho popisem mocností roku dekan po dekanu.
Heinrich Brugsch
Egyptolog, jehož Thesaurus Inscriptionum Aegyptiacarum shromáždil astronomické nápisy, mezi nimi seznamy dekanů, do jedné z prvních soustavných sbírek, s nimiž mohli badatelé pracovat.
Otto Neugebauer a Richard Parker
Vydavatelé Egyptian Astronomical Texts, kteří roztřídili seznamy dekanů do rodin a památku po památce předložili doklady o pořadí, jménech a obrazech dekanů.
Christian Leitz
Egyptolog z Tübingen, jehož studie o hvězdných hodinách a o nebezpečných bozích chrámové teologie zařadily dekany mezi ochranné i hrozivé mocnosti pozdního egyptského náboženství.
Alexandra von Lieven
Egyptoložka, jejíž edice Knihy Nut z roku 2007 spolu s démotickými komentáři je standardním moderním zpracováním textu, který popisuje smrt a znovuzrození dekanů.
Anne-Sophie von Bomhard
Autorka publikace z roku 2008, která na papíře znovu spojila rozptýlené části Naosu dekád a četla jeho text, postupující dekan po dekanu, jako most mezi egyptskými představami o nebi a astrologií.
Joachim Friedrich Quack
Egyptolog z Heidelbergu, který sledoval, jak dekany přecházely z hieroglyfických a démotických pramenů do řecké astrologie a magie a jak se přitom měnila jejich jména a funkce.
Hvězdní bohové od počátku
Dekany nikdy nebyly jen hvězdami hodin. Už na víkách rakví Střední říše, kde slouží jako ukazatelé hodin, se šestatřicítka píše se znakem hvězdy a determinativem boha a tabulky sdílejí víko s postavami Nut, nebeské bohyně, a dalších božstev. Pro Egypťana nebyl rozpor mezi hvězdou, která ukazovala hodinu, a hvězdou, která byla živou mocností. Obloha byla obydlená a bytosti, které ji každou noc přecházely, byly bohové, jejichž pravidelný pohyb udržoval svět v řádu. Během dvou tisíc let se změnilo to, jakými bohy dekany byly: zprvu členy spořádané nebeské posádky, později mocnostmi s prchlivou povahou, zbraněmi a schopností stíhat živé nemocí. Tato stránka sleduje tuto druhou dráhu, která začala v chrámové teologii a skončila v seznamech démonů pozdní antiky.
Sopdet a Sah v čele
Dva dekany stály nad ostatními. Sopdet, hvězda Sírius, byla ztotožňována s Isidou a Sah, jasné hvězdy Orionu, s Osiridem. Oba se objevují už v Textech pyramid Staré říše, dlouho před dekanskými tabulkami, jako nebeské podoby božské rodiny mrtvého krále. Na stropě Senenmutovy hrobky v Dér el-Bahrí, namalovaném kolem roku 1470 př. n. l., jsou Sah a Sopdet nakresleni jako postavy stojící v bárkách, kdežto většina jejich druhů je uvedena jen jmény. Tato dvojice byla důležitá pro celou skupinu. Protože nejvýznamnějšími dekany byli Isis a Osiris ve svých hvězdných podobách, chápaly se i ostatní jako bohové téhož druhu, kteří putují touž cestou zapadnutí, skrytého přechodu a návratu, jakou mýtus o Osiridovi dal své ústřední postavě.
Sedmdesát dní smrti
Nejúplnějším vyprávěním o životě dekanů je Kniha Nut, kosmologické pojednání vytesané v kenotafu Setiho I. v Abydu a znovu na stropě pohřební komory Ramesse IV. v Údolí králů. Nebeská bohyně Nut se klene nad zemí a dekany putují podél jejího těla. Každý z nich zapadá na západě, vstupuje do Duatu a zůstává sedmdesát dní skryt. Po tu dobu prý pobývá v domě balzamování, kde je očišťován jako mumie, než se znovu zrodí na východním obzoru. Text to pokládá za běžný život hvězdy, nikoli za neštěstí: smrt a znovuzrození jsou cyklem, který udržuje rok v pohybu. Démotický komentář ke Knize Nut, dochovaný na papyrech z římské doby, ukazuje, že kněží pojednání studovali a vykládali ještě víc než tisíc let poté, co je Setiho stavitelé vytesali.
Rodiny seznamů
Nikdy neexistoval jeden úřední soupis šestatřicítky. Seznamy dekanů na stropech Nové říše, na pozdějších sarkofázích a v ptolemaiovských chrámech se liší pořadím, pravopisem a někdy i tím, které hvězdy obsahují. Otto Neugebauer a Richard Parker roztřídili dochované seznamy do rodin a každou pojmenovali po charakteristické památce, mezi nimi rodina Senenmutova, rodina Setiho I. a tanidská. Některá jména se vracejí téměř všude: Sah a Sopdet a skupina kolem Kenmetu a Chentetu, jména, která se objevují v několika podobách s předponami znamenajícími zhruba „ten před“ a „ten po“. Jiná jména se objevují v jedné rodině, a v jiné ne. Rozdíly odrážejí skutečné astronomické problémy, protože seznam přizpůsobený jednomu století se v dalším vůči kalendáři posunul, ukazují však také, že se dekany staly teologickým katalogem, který každá dílna opisovala z vlastních pramenů.
Bohové na vodních hodinách
Když se dekany staly bohy, měření času neopustily; obě role šly ruku v ruce. Alabastrové vodní hodiny zhotovené za Amenhotepa III. a nalezené v Karnaku, obvykle popisované jako nejstarší dochovaná klepsydra, měří hodiny vodou odtékající otvorem u dna. Jejich vnějšek nese oblohu: dekany, planety a severní souhvězdí, vytesané v pásech kolem nádoby. Vnitřek značí hodiny noci pro každý měsíc. Přístroj je praktický, bohové na jeho povrchu však nejsou ozdobou. Hodiny fungovaly proto, že se dekanští bohové pohybovali tak, jak se pohybovali, a jejich zobrazení na nádobě stavělo přístroj pod jejich vládu.
Jak byly dekany zobrazovány
V Nové říši jsou dekany většinou jména ve sloupcích. V Pozdní době a za Ptolemaiovců dostávají vlastní těla. Na chrámových stropech v Edfu, Dendeře a Esně i na pozdních sarkofázích je každý dekan zobrazen jako samostatná postava, často stojící v bárce a korunovaná hvězdou nebo slunečním kotoučem. Mnohé jsou smíšené bytosti: s hlavou hada, lva, berana nebo sokola, některé nesou nože či luky, jiné sedí jako mumiovití bohové. Obrazy se liší památku od památky, stejně jako se lišila jména, princip však byl ustálen. Každý dekan měl nyní rozpoznatelnou podobu, kterou šlo vytesat, namalovat, vyrýt do kamene nebo popsat v textu. Právě tento zvyk dávat každému dekanu vlastní obraz později umožnil, aby se dekany uplatnily v řecké, arabské a renesanční magii, kde vše záviselo na tom, zda se zobrazí správná postava.
Poslové Sachmet
Od prvního tisíciletí př. n. l. se dekany stále častěji objevují mezi nebezpečnými mocnostmi egyptského světa. Texty Pozdní doby a ptolemaiovského období je spojují s posly a katy Sachmet, lví bohyně, jejíž hněv mohl přinést mor. Tyto bytosti vykonávaly božský trest a dekany, z nichž každý odpovídal za jeden úsek roku, mohly podle tehdejších představ během svých deseti dní nemoc seslat, nebo ji zadržet. Obracely se k nim ochranné obřady a jmenovaly je amulety i magické texty. Badatelé se dodnes přou, nakolik byly samotné dekany ztotožňovány s posly Sachmet a nakolik byly jen jednou z mnoha skupin ochránců a útočníků, a vztah by se proto neměl přeceňovat. Jasný je směr vývoje: hvězdy, které značily hodiny, se staly bohy, jejichž pozornost mohla být nebezpečná.
Dny mimo rok
Dekanský kalendář pokrýval 360 dní. Občanský rok jich měl 365 a pět dní navíc, epagomenální dny, stálo mimo počet. Byly to dny narození Osirida, Hora, Setha, Isidy a Nefthys a zároveň doba zvláštního nebezpečí, kdy byl rok bezbranný a poslové Sachmet byli podle tehdejších představ činní. Dochovaly se texty pro ochranu během těchto dní, které vzývají bohy, aby se konec roku nezměnil v období moru. Postavení dekanů v této víře je výmluvné: každý dekan střežil svých vlastních deset dní, nebo jim hrozil, a pět dní, jimž nevládl žádný dekan, bylo nejnebezpečnější ze všech.
Nebe nad mrtvými
Dekany nikdy neopustily pohřební prostředí, v němž se poprvé objevily. Od Nové říše po římskou dobu kladly rakve, sarkofágy a pohřební komory nebeskou bohyni Nut nad tělo zemřelého a dekany po ní často putují stejně jako na chrámových stropech. Význam se od tabulek Střední říše posunul. Ty udávaly hodiny noci pro mrtvého, který je bude potřebovat; pozdější obrazy obklopují zemřelého bohy, jejichž vlastní cyklus zapadnutí, skrytého přechodu a znovuzrození sliboval totéž i jemu. Kdo byl pohřben pod Nut a jejími dekany, stal se součástí řádu, který popisuje Kniha Nut, a připojil se ke hvězdám, které na západě umírají a na východě znovu vycházejí. Sarkofágy vysokých úředníků z Pozdní doby a ptolemaiovského období to vyjadřují pečlivě, uvádějí jména dekanů a jejich jednotlivé obrazy, a v římské době mohly rakve z Théb spojit Nut, dekany a řecký zvěrokruh v jediném malovaném nebi. Po celou dobu jsou dekany v hrobce ochránci a průvodci mrtvých, a tato role stojí vedle jejich nebezpečnější povahy mezi živými.
Naos dekád
Nejzřetelnější památkou dekanů jako mocností je svatyně zhotovená za Nektaneba I., krále 30. dynastie, který vládl v letech 380 až 362 př. n. l. Naos dekád, vytesaný pro chrám v Saft el-Henně ve východní deltě, byl později rozbit. Jedna jeho část je od devatenáctého století v Louvru; další kusy byly vyzdviženy z Abúkírského zálivu nedaleko Alexandrie, poslední z nich podmořskými týmy Francka Goddia kolem roku 2000. Svatyně, kterou roku 2008 v publikaci znovu sestavila Anne-Sophie von Bomhard, popisuje rok dekan po dekanu. Pro každé desetidenní období ukazuje obraz dekanu a popisuje, co dekan ve svém čase činí; velká část se týká porážení nepřátel, šíření či odvracení smrti a ochrany Egypta. Jde o jeden z nejstarších textů, které chápou každý dekan jako mocnost, jejíž vliv na lidské záležitosti lze číst období po období, a je krokem k astrologickému užití dekanů, které dovršili helénističtí autoři.
Egyptská jména v řeckých ústech
Když dekany převzali řecky mluvící astrologové v Egyptě, převzali s nimi i jména, zapsaná řeckými písmeny a cestou obroušená. Hefaistión z Théb a další řečtí autoři uvádějí seznamy šestatřiceti jmen dekanů, tři na každé znamení, a některá lze dodnes vystopovat k jejich egyptským předlohám. Sothis je Sopdet. Lvihlavý had Chnúbis neboli Chnúmis, vyrytý na mnoha léčivých gemách, se obvykle odvozuje od Kenmetu, i když jej někteří badatelé spojovali spíše s beraním bohem Chnumem. Řecké seznamy nejsou o nic jednotnější než egyptské a latinské a později arabské opisy přidaly další zkomoleniny, takže mnohá jména pozdější tradice nemají zřetelného egyptského předka. Nepřežilo přesné jméno, přežila představa, že každý dekan nějaké má a že kdo ho zná, má nad bohem moc.
Od bohů k démonům
V prvních staletích n. l. přešly dekany do židovského a křesťanského magického písemnictví, kde opět změnily povahu. Šalomounova závěť, řecký text, jehož dochovaná podoba je křesťanská, představuje šestatřicet dekanů jako duchy přivedené před krále Šalomouna. Nazývají se vládci temnoty tohoto světa, což je ozvěna listu Efezským, a každý přiznává nemoc, kterou působí, i andělské jméno, které jej přemáhá. Dekany zde už nejsou bohy, které je třeba ctít, ale démony, které je třeba spoutat, jejich staré funkce však pod novým označením přežívají: stále patří ke zvěrokruhu, stále jich je šestatřicet a stále nemoc přinášejí, nebo zadržují. Pohanský filosof Kelsos, kterého cituje Órigenés, připisoval Egypťanům víru v šestatřicet démonů, kteří si mezi sebe dělí lidské tělo. Odtud vstoupily dekany do léčebné magie pozdní antiky, která je námětem další stránky.
Časté dotazy
Nejnovější příspěvky
Objevte starověkou moudrost tarotových karet a odemkněte tajemství své duchovní cesty. Náš blog je vaším vstupem do porozumění bohaté symbolice, významům a praktickým aplikacím čtení tarotu.