Falzifikáty a vymyšlená písma

Tři různé podoby nepravdy

Rozlišovat tyto kategorie má smysl, protože každá z nich vyžaduje jiný přístup.

Záměrný podvrh (padělek) představuje vědomé klamání: předmět nebo text vytvořený s cílem vydávat jej za starobylý někým, kdo dobře ví, že původní není. Typickým příkladem je Kensingtonský runový kámen.

Upřímný omyl je tvrzení pronesené v dobré víře, avšak založené na chybné úvaze. Příkladem je středověká oghamová stromová abeceda. Písaři traktátu Auraicept na n-Éces nikoho nepodváděli; pracovali se schématem, které vyžadovalo, aby každé písmeno představovalo strom, a podle toho text upravili. Většina nepravdivých tvrzení v této oblasti spadá právě sem.

Zbloudilá fikce je smyšlený materiál, který původně neměl nikoho klamat, ale přesto začal žít vlastním životem. Nejjasnějším dokladem je stromový kalendář Roberta Gravese: kniha Bílá bohyně (The White Goddess) je dílem básníka, Graves ji nevydával za vědeckou práci, a přesto je dnes zdrojem většího množství oghamových korespondencí než všechny středověké rukopisy dohromady.

Označovat všechny tři případy za pouhé podvody stírá podstatné rozdíly. Padělatel jedná nečestně, středověký glosátor se mýlil a básník psal poezii.

Kensingtonský runový kámen

Kamenná deska nalezená v roce 1898 poblíž Kensingtonu v Minnesotě švédským přistěhovalcem a farmářem Olofem Öhmanem. Nese runový nápis s datací do roku 1362, který líčí severskou průzkumnou výpravu, jejíchž deset členů bylo nalezeno po smrti.

Důkazy proti jeho pravosti netvoří jediný detail, ale celá řada nesrovnalostí.

Jazyk. Skandinávští badatelé, kteří nápis zkoumali záhy po nálezu, jej odmítli a lingvistické výhrady přetrvávají dodnes: text směšuje tvary z různých dob, obsahuje vazby odpovídající spíše devatenáctému než čtrnáctému století a používá slovní zásobu, která v roce 1362 ještě neexistovala.

Samotné runy. Několik znaků není ve středověkém skandinávském úzu vůbec doloženo: přeškrtnuté l, tečkované v, přeškrtnuté o a p s netečkovanými bříšky. Celé jedno století šlo o čistě negativní důkaz, protože nikdo nedokázal říci, odkud tyto tvary skutečně pocházejí. V roce 2003 byly tyto znaky vystopovány v pozůstalosti Edwarda Larssona, krejčovského tovaryše z Dalarny. Ten si v letech 1883 a 1885 zapsal sedmadvacetiznakovou runovou abecedu pro moderní švédštinu, jež obsahovala přesně tyto tvary společně s pentadickými číslicemi použitými pro zápis letopočtu 1362 na kameni a zednářskou šifrou pigpen. Písmena jsou tedy skutečná a prokazatelně se vyučovala; vznikla však o čtyři sta let později, než nápis tvrdí. Podrobný rozbor nabízí stránka Dalekarlijské runy.

Archeologický kontext. Během více než století intenzivního hledání v oblasti, která byla důkladně zemědělsky obdělávána i zkoumána, nebyl v daném regionu nalezen jediný související severský artefakt.

Drtivý vědecký konsenzus se shoduje v tom, že jde o novodobý výtvor. Díky objevu Larssonových zápisků byla navíc zodpovězena i otázka, která moderní tradice jej zplodila. Kámen zůstává vystaven v muzeu, má oddané zastánce a spory o něj se neustále vracejí.

Pozoruhodný je především důvod, proč vůbec vznikl. Objevil se ve skandinávské komunitě přistěhovalců v době vyostřených debat o tom, kdo dorazil do Ameriky jako první, a jeho poselství znělo jasně: byli jsme tu dříve než ostatní. Padělky totiž odpovídají na otázky, které si jejich společnost právě klade.

Vymyšlená písma

Druhá kategorie nevytváří podvržený předmět, nýbrž vymýšlí celou písemnou soustavu.

Nejvýznamnějším případem je Velesova kniha. Objevila se ve 20. letech 20. století v podobě dřevěných desek, na nichž měla být neznámým písmem zapsána slovanská pohanská kronika z 9. století. Originály během druhé světové války příhodně zmizely a dochovaly se pouze fotografie a opisy.

Slavisté jsou v hodnocení vzácně jednotní: jazyk textu je směsicí slovanských tvarů z různých období a oblastí, které vedle sebe nikdy neexistovaly, použité písmo není nikde jinde doloženo a celé dílo je podvrhem z 20. století. Přesto v některých novopohanských kruzích (rodnověří) dodnes obíhá jako autentický posvátný text.

Fríským protějškem je Kniha Oera Linda: rukopis představený v 60. letech 19. století jako starobylá kronika fríské historie a náboženství. Dnes je spolehlivě doloženo, že jde o text z 19. století, který byl v nacistickém Německu brán vážně právě proto, že nabízel lichotivý obraz dávné minulosti.

Do této skupiny spadá také armanenský futhark, ačkoli se sem řadí zřídka. Osmnáctirunová řada Guida von Lista z roku 1902 představuje umělé písmo vydávané za původní praabecedu, z níž se historické runy měly údajně zvrhnout. To, že vznikla na základě údajného zjevení a nikoli fyzického padělku, nic nemění na její povaze.

Totéž platí pro takzvané slovanské runy obecně: žádná historicky doložená slovanská runová abeceda neexistuje. Materiály prodávané pod tímto označením jsou novodobým výtvorem a přehled na tomto webu to otevřeně uvádí.

Stromový kalendář

Nejúspěšnější novotvar v tomto oboru původně vůbec nevznikl se záměrem klamat.

V roce 1948 vydal Robert Graves knihu Bílá bohyně (The White Goddess), věnovanou básnickému mýtu. Sestavil v ní třináctiměsíční keltský stromový kalendář, v němž přiřadil oghamová písmena jednotlivým měsícům a stromům, a vystavěl na tomto základě propracovaný mytologický systém.

Celá tato konstrukce postrádá jakýkoli historický základ. Žádný třináctiměsíční keltský kalendář neexistoval. Středověké seznamy stromů přiřazené k oghamu jsou samy o sobě pozdější spekulací, jak dokazují kenningy Bríatharogam, a Gravesův systém navíc neodpovídá ani těmto středověkým soupisům.

Graves se přitom nikoho nesnažil oklamat. Svou knihu otevřeně označil za plod básnické intuice a přesně tak také působí.

Zajímavé je to, co následovalo potom. Kalendář opustil stránky knihy a začal žít vlastním životem. Dnes je nejrozšířenějším zdrojem oghamových přiřazení v oběhu, objevuje se v mnoha jinak seriózních publikacích a lidé, kteří o Gravesovi nikdy neslyšeli, jej běžně citují jako starodávnou keltskou tradici.

Právě tento mechanismus si zaslouží pozornost: fikce s pevnou vnitřní logikou snadno vítězí nad nepřehlednou historickou realitou. Skutečné dějiny jsou plné nejasností: runa znamená strusku v jedné zemi a mrholení v jiné, zatímco smyšlený systém nabízí lákavý a dokonalý řád.

Jak se padělky odhalují

Metody odhalování jsou stálé a většinou až všední, což je právě důvod, proč fungují.

Jazyk neodpovídá době vzniku. Jazyky se neustále vyvíjejí a jejich změny jsou dobře zdokumentované. Padělatel musí přesně vystihnout stav jazyka v konkrétním století, a právě na tom téměř všichni selhávají: Kensingtonský kámen, Velesova kniha i Kniha Oera Linda byly odhaleny především touto cestou.

Tvary písmen neodpovídají době vzniku. Písma se rovněž mění. Znak doložený v kalendáři z 19. století a zcela neznámý ve středověku představuje jasný varovný signál.

Systém je příliš uspořádaný. Skutečné tradice bývají plné nesrovnalostí. Názvy oghamových písmen označují kovový prut, pole nebo barvu vedle pouhých čtyř stromů; runové básně si navzájem protiřečí; tatáž runa znamená ve třech různých zemích pratura, strusku a mrholení. Systém, v němž každé písmeno značí strom a každý strom má svůj měsíc, byl vytvořen uměle od stolu.

Podezřele dokonale odpovídá na dobové otázky. Kdo tu byl první, čí předkové byli nejvznešenější, kterému národu bylo ukradeno duchovní dědictví. Padělky jsou především dokumenty doby, ve které vznikly.

Originál není k dispozici. Desky Velesovy knihy se ztratily za války. To je motiv, který se u falzifikátů neustále opakuje.

Proč tato kapitola patří na web

Přehled runových písem by se bez tohoto tématu mohl snadno obejít. Je zde však zařazen ze dvou důvodů.

Prvním z nich je skutečnost, že falzifikátům věří více lidí než doloženým pramenům. Více lidí dokáže popsat keltský stromový kalendář než uvést jediný kenning ze sbírky Bríatharogam. Více lidí vidělo Vegvísir označovaný za vikinský symbol než ví, co je to rúnakefli. Každý, kdo se začne o toto téma zajímat, narazí nejprve na moderní výmysly. Je proto užitečnější umět je správně zařadit než jen slepě tvrdit, že se jim máme vyhýbat.

Druhým důvodem je, že skutečný historický materiál je mnohem zajímavější. Abeceda, jejíž písmena označují železný ingot, tkalcovský stav, síru, děs, žal otrokyně a zčervenání tváře, je neobyčejnější a hlubší než uhlazený kalendář posvátných stromů. Zápisy na dřevěných hůlkách z Bryggenu (šest set dřevěných vrubovek se záznamy o dluzích, nákladu i milostném životě) vypovídají o lidech, kteří runy používali, nesrovnatelně více než jakákoli uměle vytvořená tradice.

Falzifikáty nejsou nepřítelem tématu. Představují jeho nejpopulárnější podobu a hlavním argumentem pro zkoumání skutečných památek je to, že nabízí mnohem hlubší a pravdivější poznání.