Africké kosmologie

Dva systémy, jeden způsob poznání

Tato stránka představuje dvě velké západoafrické tradice, které bývají často zmiňovány v diskusích o africké astronomii a věštění: věštecký systém Ifá lidu Jorubů v Nigérii a Beninu a kosmologii národa Dogonů žijícího podél útesu Bandiagara v Mali. Obě kultury vybudovaly vysoce sofistikované symbolické systémy, které po generace fascinují antropology, filosofy i historiky vědy po celém světě.

Obě tradice stojí na pojetí poznání, které se zásadním způsobem liší od západní karteziánské vědy. Zde není poznání odděleno od etiky, rituálu a sociálních vztahů. Číst znamení na věšteckém tácu nebo v liščích stopách v písku neznamená pasivně nahlížet do předem zpečetěného osudu; znamená to aktivně vstupovat do dialogu s neviditelným světem a obnovovat narušenou rovnováhu mezi lidskou společností a přírodním řádem.

Ústní tradice a její kritici

Jorubové i Dogoni uchovávali veškeré své vědění v paměti a živém mluveném slově. Tisíce mýtů, rodokmenů, astronomických pozorování a poetických veršů se předávaly z mistra na žáka v přísně strukturovaných iniciačních liniích bez použití psaného textu.

Právě tato orální povaha vedla koloniální autory k tomu, aby africké myšlení znevažovali jako primitivní a statické. V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století však belgičtí a nigerijští učenci, jako byli Jan Vansina a Wande Abimbola, dokázali vědeckému světu pravý opak: orální tradice podléhá přísné vnitřní sebekontrole a verše Ese Ifá představují vrcholnou formu klasické orální literatury srovnatelnou s Homérovými eposy.

Historik Jan Vansina přistoupil k obhajobě z jiné strany. Dokázal, že orální tradice mají svá vlastní pevná pravidla přednesu, paměti a vnitřní korekce a lze k nim přistupovat jako k plnohodnotným historickým pramenům. Otevřeně přitom popsal způsoby, jakými se orální paměť v čase posouvá: lidská paměť je ze své podstaty selektivní a čím hlouběji do minulosti tradice sahá, tím více zhušťuje historické události. Právě věštění Ifá je nejvýraznějším důkazem vyvracejícím obvinění, že ústní vědění musí být nutně strnulé a nepřesné. Jeho posvátné verše jsou natolik stabilní, že jsou spolehlivě rozpoznávány napříč různými regiony, a zároveň natolik tvárné, že je moudrý kněz dokáže citlivě aplikovat na jedinečnou situaci každého nového tazatele.

Jorubská kosmologie: Orun, Aye a orishové

V čele jorubského kosmu stojí Olodumare, nejvyšší stvořitel a transcendentní zdroj veškeré životní síly (ase). Pod ním se vesmír dělí na dvě neoddělitelně spojené sféry, tradičně přirovnávané ke dvěma polovinám kulaté tykve: Orun (neviditelný duchovní svět předků a božstev orisha) a Aye (viditelný hmotný svět lidí a přírody).

Pro praxi věštění jsou klíčové dvě postavy: Orunmila, orisha moudrosti a věštění, který byl přítomen jako svědek stvoření (Eleri Ipin) a zná skrytý osud každého člověka; a Eshu-Elegbara, pán křižovatek, nezkrotný posel a strážce obětí, který zkouší lidskou morálku a dohlíží na to, aby byla každá oběť doručena na správné místo v Orun.

Ori, osud a proč je věštění nutné

V jorubské antropologii se člověk skládá ze tří částí: ara (fyzické tělo z hlíny), emi (božský dech života vdechnutý Olodumarem) a Ori (vnitřní duchovní hlava neboli osobní osud). Před příchodem na tento svět pokleká každá lidská duše v nebeském světě před božským hrnčířem Ajala-mopinem a svobodně si vybírá své Ori—svůj životní potenciál, dary, zkoušky a délku života.

V okamžiku tělesného narození však člověk na svou volbu zapomíná. Během pozemského putování může své Ori zanedbat, sejít z cesty vinou špatných rozhodnutí, pýchy nebo útoků nepřátelských sil. Věštění Ifá slouží jako posvátné zrcadlo, skrze něž se člověk znovu rozpomíná na své původní poslání.

Tradiční mýtus vysvětluje vznik orákula odchodem Orunmily ze země. Když lidé zpychli a přestali ctít zákony kosmu, Orunmila se rozzlobil a vystoupal zpět na nebesa. Zemi postihl hladomor, ženy přestaly rodit a společnost se ocitla na pokraji zkázy. Lidé prosili Orunmilu o návrat, avšak ten jim namísto sebe zanechal šestnáct posvátných palmových ořechů Ikin se slovy: 'Kdykoli budete v tísni, obraťte se k těmto ořechům a já skrze ně k vám budu promlouvat.'

Dvě stě padesát šest Odu

Matematika systému Ifá je geniálně prostá a nesmírně mocná. Znak Odu je tvořen dvěma sloupci vedle sebe, z nichž každý obsahuje čtyři pozice s jednou nebo dvěma ryskami. Základem je šestnáct primárních kardinálních znaků zvaných Oju Odu neboli Meji (Dvojití), kde jsou oba sloupce totožné:

Následující tabulka uvádí obvyklé kanonické pořadí a symbolické asociace šestnácti hlavních znaků Meji v jorubské praxi. Tato témata je však třeba vnímat spíše jako orientačního průvodce než jako strnulý dogmatický slovník: každé Odu v sobě uchovává stovky poetických veršů ukazujících mnoha různými směry a hierarchické řazení nižších znamení se může v jednotlivých jorubských městech, u lidu Fon v Beninu či v kubánské tradici Santería mírně lišit. Pouze první znak, Eji Ogbe, požívá svrchované úcty a nejvyššího postavení ve všech tradicích bez výjimky.

Těchto šestnáct čtyřmístných znaků není vyhrazeno pouze Jorubům. Podobné symbolické figury nacházíme po celé západní Africe i za jejími hranicemi: národy Fon a Ewe nazývají tento systém Fa nebo Afa, na Madagaskaru je znám jako Sikidy a arabská geomantie ('ilm al-raml) používá šestnáct obrazců stejného druhu. Učenci dodnes diskutují o směru historického vlivu—zda geomantie doputovala z islámské severní Afriky přes Saharu na jih, či zda vyrostla z původního západoafrického podloží a s islámským severem vedla oboustranný dialog. V každém případě to byli právě Jorubové, kdo kolem těchto znaků vystavěl nejmohutnější literární a filosofický korpus na světě.

Věštění orákula v praxi

Věšteckou konzultaci vede zasvěcený kněz babalawo („otec tajemství“) nebo kněžka iyanifa („matka Ifá“). K rituální výbavě patří šestnáct posvátných palmových ořechů ikin, které musí mít nejméně čtyři klíční oči; věštecký řetěz opele; vyřezávaný posvátný tác opon Ifá; rituální tlouk iroke vyřezaný ze slonoviny či tvrdého dřeva; vyřezávaná nádoba s víkem na ořechy agere; jemný světle žlutý prach iyerosun vytvářený dřevokazným hmyzem ve dřevě posvátného stromu irosun; a pomocné věštecké předměty ibo, které slouží k pokládání přímých otázek typu ano/ne orákulu, například dvojice spojených kauri mušlí a kousek kosti.

Při nejposvátnějším věštění s ořechy Ikin drží babalawo všech šestnáct ořechů v levé dlani a pravou rukou se je snaží jedním pohybem uchopit. Pokud v levé dlani zůstane přesně jeden ořech, kněz vyryje dvě čárky do prachu na tácu; pokud zůstanou dva ořechy, vyryje jednu čárku. Tento postup zopakuje osmkrát, dokud se nezjeví kompletní binární obrazec Odu. Pro běžné každodenní konzultace se používá věštecký řetěz Opele s osmi destičkami, který jediným hodem dopadne na podložku a zjeví příslušné Odu.

Konzultace začíná rituálním poklepáváním dřevěného či slonovinového tlouku iroke o okraj věšteckého tácu, čímž kněz probouzí pozornost Orunmily a svolává předky a zemská božstva.

Věštecký tác Opon Ifá

Posvátný tác opon Ifá je vyřezán z jediného masivního kusu tvrdého dřeva do kruhového, čtvercového či obdélníkového tvaru s mělkým prohloubeným středem pro věštecký prášek. Vyvýšený ozdobný okraj je prostorem, kde k nám promlouvá umění řezbáře. Vrchol tácu, zvaný oju opon („tvář“), leží přímo naproti knězi a téměř vždy nese vyřezanou tvář boha Eshua shlížejícího na probíhající věštění, jehož poselství odnese na nebesa. Spodní okraj, ese opon („noha“), je nejblíže knězi a obě protilehlé strany představují další kardinální směry. Celý tác tak rituálně vymezuje posvátnou křižovatku světa.

Kolem obvodu se střídají vyřezávané motivy bahenních ryb a želv—tvorů schopných žít na rozhraní vody a souše, které symbolizují přechod mezi viditelným světem lidí a neviditelným světem duchů. Plocha tácu je posypána jemným žlutým prachem ze stromu irosun (iyerosun), který slouží jako čisté plátno pro záznam božských znaků.

Verše Ifá a oběť

Jakmile je znak Odu vyryt na tácu, proměňuje se věštění z matematické operace v hlubokou poetickou a terapeutickou událost. Babalawo začne recitovat posvátné verše Ese Ifá náležející k tomuto konkrétnímu znaku.

Profesor Wande Abimbola ve svých výzkumech přesvědčivě doložil, že každý úplný posvátný verš Ese Ifá se řídí pravidelnou architekturou skládající se z osmi pevných částí. Úvodní pasáže jsou formálně nejstabilnější a vyžadují doslovnou recitaci, zatímco pozdější části nabízejí větší prostor pro vlastní básnické vyjádření kněze a u kratších variant veršů mohou být některé dílčí prvky vynechány.

Kněz recituje několik básní spojených se znamením a tazatel sám v duchu rozpoznává, která situace odpovídá jeho současnému trápení, aniž by předem knězi prozradil svůj problém. Tím je zachována objektivita orákula.

Naprostá většina věštění ústí v předpis rituální oběti (ebo)—obětování jídla, ptáků, bylin nebo peněz. Oběť v jorubském pojetí není trestem, nýbrž výměnou energie, která usmiřuje znesvářené síly kosmu a zajišťuje, že se příslib dobrého osudu skutečně zhmotní.

Rozptýlení přes Atlantik

Jorubská orální tradice uchovává vzpomínku na pád slavné říše Oyo v podobě dramatického mýtu o kletbě. Kolem roku 1790 panovník Alaafin Awole, opuštěný a svržený vlastní armádou, údajně vystřelil šípy do čtyř světových stran—na sever, jih, východ i západ—a roztříštil o zem hliněnou mísu s proroctvím, že tak jako nelze slepit střepy této mísy, i jeho lid bude rozprášen a odvlečen do otroctví na všechny strany světa. Když se říše na počátku devatenáctého století pod vlnou válek zhroutila, brutální transatlantický obchod s otroky poslal obrovské množství jorubských zajatců přes oceán, především na Kubu a do Brazílie. Tam byla tradice Ifá a kult orishů znovu vybudována pod pláštíkem náboženství Santería (neboli Lucumí) a Candomblé. Právě proto je dnes 256 Odu orákula Ifá každodenně konzultováno v Havaně, Salvadoru da Bahia, Miami a New Yorku stejně přirozeně jako v nigerijském Ile-Ife.

Dogonská kosmologie: Amma, Nommo a Bledá liška

Národ Dogonů žije v dramatické krajině pískovcového útesu Bandiagara v Mali. Jejich kamenné a hliněné vesnice vybudované podél dvousetmetrové skalní stěny si po celá staletí dokázaly uchovat autonomní duchovní svět, který odolal islamizaci i koloniálnímu tlaku zvenčí.

Západní svět se s dogonskou filosofií seznámil především prostřednictvím výzkumů francouzského etnografa Marcela Griauleho a jeho týmu ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století. Griaule strávil desítky dní rozhovory se slepým starcem Ogotemmêlim z vesnice Dolní Ogol a publikoval fascinující knihu Dieu d'eau (Bůh vody).

Podle tohoto podání stvořil nejvyšší bůh Amma svět uvnitř kosmického vejce, kde se zárodky všech věcí vyvíjely v dokonalých párech dvojčat. Bytosti Nommo—obojživelná božská dvojčata vody, řádu a posvátné řeči—měly vzejít v naprosté harmonii. Jedna z bytostí, netrpělivý Ogo, se však předčasně vydrala z vejce a hledala své dvojče, přičemž utrhla kus kosmické placenty, z níž se stala suchá Země. Jeho vzpoura vnesla do stvoření neúplnost, sucho a chaos a Amma jej za trest proměnil v bledou lišku Yurugu. Aby byl řád obnoven, obětoval Amma jednoho z Nommů, jehož tělo očistilo vesmír a který posléze sestoupil na Zemi v nebeské arše s prvními lidskými předky, jimž přinesl řeč, řemesla a zemědělství.

Griauleovo badatelské úsilí mělo rovněž polemický rozměr. Chtěl ukázat francouzské i širší evropské veřejnosti, že africká domorodá kultura vytvořila metafyziku stejně složitou, ucelenou a filosoficky hlubokou jako klasické starověké Řecko.

Spor o hvězdu Sírius

V roce 1950 Marcel Griaule a Germaine Dieterlen publikovali vlivný odborný článek o tom, co popsali jako dogonský systém astronomie hvězdy Sírius. Uváděli v něm, že zasvěcení dogonští stařešinové vědí o tom, že Sírius (sigi tolo) má neviditelného hvězdného průvodce zvaného po tolo, pojmenovaného podle semínka fonio, nejmenší pěstované obilniny v kraji. Podle jejich líčení byl Po tolo považován za nejmenší a zároveň nejtěžší ze všech hvězd, tvořený mimořádně hustým kovem sagala, který oběhne kolem Síria po eliptické dráze jednou za padesát let. K této dvojici přidali ještě třetí hvězdu, emme ya tolo (hvězdu ženského čiroku), která má mít vlastní obíhající satelit. Griaule a Dieterlen navíc k tomuto nebeskému cyklu přímo vztáhli i konání velkolepého šedesátiletého rituálu Sigui.

Paralely s moderní astrofyzikou jsou skutečné. Sírius B skutečně existuje; je to bílý trpaslík s oběžnou dobou padesáti let, nepatrný svými rozměry, avšak s mimořádnou hustotou hmoty. Záhada spočívala v tom, že Sírius B je naprosto neviditelný pouhým lidským okem a západní astronomové jej poprvé spatřili velkým teleskopem až v roce 1862.

Robert Temple ve své knize The Sirius Mystery (Záhada Síria, 1976) přišel se senzační hypotézou, že Dogoni museli uchovat vědomosti, které jim před dávnými věky předaly obojživelné mimozemské bytosti z hvězdného systému Síria. Kniha se stala mezinárodním bestsellerem a rozpoutala celosvětovou vlnu spekulací.

Rozhodující vědeckou studii však přinesl nizozemský antropolog Walter van Beek. Při svém rozsáhlém terénním výzkumu u Dogonů v osmdesátých letech zjistil, že běžní dogonští stařešinové o žádném tajném systému Síria B nevědí. Astrofyzik Carl Sagan a další badatelé přesvědčivě doložili, že tyto poznatky pronikly k Dogonům od západních astronomů a misionářů, kteří oblast navštívili na počátku dvacátého století, a Dogoni je včlenili do své mytologie.

Příběh má však ještě jednu drobnou dohru. V roce 1995 francouzští astronomové Jean-Marc Bonnet-Bidaud, C. Gry a P. L. de Coulon objevili náznaky možné existence třetí hvězdy v systému Síria (Sírius C), jejíž přítomnost předpovídaly některé gravitační modely. Griauleovy záznamy uvádějí hvězdu emme ya s vlastním satelitem. Většina moderních astronomů sice existenci Síria C považuje za neprokázanou či nepravděpodobnou, tato shoda okolností však stále živí debaty mezi zastánci věrohodnosti Griauleova výzkumu a skeptiky poukazujícími na kulturní kontaminaci.

Co obě tradice spojuje

Ifá a dogonská kosmologie dospívají k podobným hlubokým myšlenkám různými cestami. Ifá ukládá své vědění prostřednictvím matematiky: 256 znaků Odu slouží jako stabilní rejstřík rozsáhlé orální literatury a fyzické nástroje—ořechy, řetěz a tác—fungují jako mnemotechnické pomůcky pro vycvičeného věštce. Dogonské myšlení naproti tomu uchovává vědění skrze mýty, posvátnou krajinu a rituály: zápas mezi Nommem a Bledou liškou je vepsán do půdorysu vesnic, zemědělských cyklů a šedesátiletého kola slavnosti Sigui.

V obou tradicích je svět srozumitelnou a čitelnou knihou. Řád i chaos jsou vepsány do kosmu od samého počátku, vědění přechází z neviditelné sféry do viditelné a lidé se aktivně podílejí na udržování rovnováhy skrze rituální jednání a dobrý charakter. Ani jeden ze systémů neslibuje, že budoucnost je neměnná či že věštění osud zpečetí. Nabízejí člověku možnost spatřit, kde právě stojí a jaký krok má učinit dál.